Putuji do Santiaga a dnes chci stihnout nedělní mši
Mám před sebou osmý den svého putování do Santiaga de Compostella. Probudila jsem se v ubytovně po prvním zazvonění budíku a nechápala. Venku byla tma. Kontroluji budík, kolik je hodin, a ono bylo opravdu sedm padesát. Nechápala jsem. Až u kávy jsem si uvědomila, že i když jsem pořád na stejném poledníku, tak ve Španělsku je o hodinu víc než v Portugalsku, odkud jsem včera přišla a tudíž svítá až po osmé hodině. Za tmy vyrážet nechci, takže vycházím nakonec až kolem deváté a vím, že to bude docela hektické. Mám před sebou sedmnáct kilometrů do Pontevedra, kde chci stihnout v půl jedné mši v bazilice. „Sedmnáct kilometrů za tři a půl hodiny pěšky s batohem na zádech? To je výzva!“ Je neděle a na bohoslužbu chci jít.
Cítím nohy, záda, celé tělo
Svítí sluníčko, to je taková nádhera. První hodinu cesty si užívám to krásné počasí a taky ty suché boty. Vytáhla jsem si ty rezervní, ty, co celou dobu „táhnu zbytečně“, a ten pocit, ten byl tak skvělý! „Nebylo to zbytečné!“ Dnešní den mě ty boty zachrání. Mokré boty si přivazuji na batoh a doufám, že mi cestou uschnou.
Vykračuji si s dobrou náladou do nového dne. Cestou přemýšlím, poslouchám hudbu, modlím se, zpívám si... chudáci cyklisti málem spadli vyděšením z kola, když mě slyšeli zpívat. Už jsem si tak zvykla, že nikde nikdo není, že mě nenapadlo, že někdo může být za mnou. A jestli mi něco fakt nejde, tak je to zpěv. „No, stane se!“
Hodně fotím. V životě i na Svatojakubské pouti. Mám fotografickou paměť a o to větší hodnotu pro mě obraz má. Kdykoliv se k jakýmkoliv fotkám vracím, vybavuji si tolik nejrůznějších momentů a životních zážitků. A protože je příroda na Caminu nádherná, fotím a fotím. Jen mě to focení přírody a cesty průběžně trochu zpomalí, takže po dvou hodinách cesty si uvědomuji, že pokud chci stihnout mši v katedrále, nemůžu se moc zastavovat. Poslední hodinu mám zákaz focení a velký fofr. Cítím nohy, záda, cítím vlastně celé tělo. Ale když neprší a svítí sluníčko, je to tak super.
Kněz v kázání vyzývá, ať otevřeme své srdce Ježíši
Po sedmnácti kilometrech přicházím do Pontevedra, krásného historického města v Galicii, a i do baziliky to stihnu skoro včas. Na místě jsem v půl jedné a pět minut. Moje oblečení na nedělní bohoslužbu není ideální, toho jsem si vědoma, ale i s krosnou na zádech odhodlaně vstupuji. U vchodu dostávám informaci, že nyní je bazilika uzavřená, že probíhá mše a prohlídky jsou možné až po ní. Přikyvuji, že to vím a že jsem přišla na mši. I když chápu, ve sportovním a s velkým batohem to na první pohled úplně nevypadá. Batoh nechávám vedle lavice a usedám, úplně vyčerpaná, zpocená, ale spokojená. Jsem tu!
Mše byla krásná a pan farář sdílel myšlenku, ať jako křesťané přijímáme Boží slovo nejen v kostele, ale ať ho žijeme směrem k druhým. Ať se neotáčíme zády k nemocným, potřebným, trpícím či nevěřícím. Ať otevřeme své srdce a přijmeme Boha, Ježíše, do svého života a necháme ho v něm působit, každý den.
Netušila jsem ale, jak krásný duchovní zážitek mě ten den čeká. Ráno jsem vstávala s myšlenkou, že se sice modlím, nyní na cestě i víc než běžně, ale že bych si měla víc budovat vztah i s Pannou Marií, naší nebeskou matkou a ochránkyní. Ať už se k ní více modlit nebo se na ni více obracet. A po pár hodinách se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo a co si člověk nenaplánuje.
Jedno z fatimských zjevení proběhlo i v městečku Pontevedra
O Pontevedra jsem toho mnoho nevěděla a jen jsem chtěla využít toho, že je to větší město, kde bude možnost se dobře najíst. Že je zde významná bazilika, to jsem zjistila den předtím, když jsem si na internetu hledala možnosti, kam bych v neděli mohla do kostela. A o ničem dalším jsem neměla ani tušení.
V kostele mě po mši oslovila jedna paní a vyptávala se na moji cestu: „Odkud jste a odkud jdete?“ „Jsem z České republiky a putuji z Porta.“ „A jdete sama?“ „Ano, putuji sama.“ „Je hodně poutníků?“ „Nene, moc jich není. Ve skutečnosti velmi málo.“ „A jak se vám jde?“ „Jde se dobře, ta cesta je velmi krásná.“ Byla to otázka, odpověď, otázka, odpověď, zajímalo ji toho vskutku hodně, a pak mi z ničeho nic něco nabídla.
„Nechcete se jít podívat na místo zjevení Panny Marie?“ To mě překvapilo. „Ano, ráda, ale vůbec jsem nevěděla, že tu je nějaké místo zjevení Panny Marie.“ Začala mi o tom povídat a pak mi to došlo. Doposud jsem však nevěděla, že jedno z fatimských zjevení bylo i v městečku Pontevedra. Věděla jsem, že se v roce 1917 několikrát zjevila Panna Maria třem portugalským dětem v portugalské Fátimě. Mimo jiné jim tehdy předpověděla blížící se konec války (první světové války). Lúcia, která byla jedním z těch dětí, žila následně v klášteře ve španělské Pontevedře a v prosinci 1925 se jí zde znovu zjevila Panna Maria s poselstvím.
Nebát se požádat Marii o pomoc
Milá paní z kostela mě vedla do kláštera sv. Doroty, který bych v úzkých uličkách nehledala úplně snadno. V klášteře mě pak zavedla do kaple a dnešní modlitebny, míst, kde se tehdy Panna Maria zjevila. Místo je to neuvěřitelně příjemné, ta duchovní atmosféra se těžce popisuje slovy a jsem nadšena, že na takovém prostém, ale nesmírně unikátním místě, mohu být. Děkuji jí a prosím o čas. Ona mi říká, ať se zdržím, jak dlouho chci. Loučíme se, já zůstávám déle a rozhodnu se pomodlit růženec. Při něm najednou přichází vnuknutí, ať se kdykoliv, ale především hlavně tehdy, když mi budou chybět síly a budu potřebovat pomoc, obrátím na Pannu Marii. Ať se nebojím požádat ji o pomoc, že mi pomůže těžkosti zvládnout. Ona, nebeská matka, je tady pro nás všechny, pro naši útěchu i přímluvy. Tak prostá, ale zároveň tak silná myšlenka.
Pravdou je, že když se modlím, modlím se myšlenkami především k Bohu. Uvědomuji si, že v tomto směru se musím – ne musím, ale chci – spirituálně posunout. Nezapomínat na to, že tu je někdo, kdo nás má rád a komu nejsme lhostejní. To uvědomění je krásné, naplňující i uklidňující.
