Marii jako Matce naděje, doufající pod křížem navzdory veškeré naději, věnoval otec Raniero Cantalamessa třetí postní kázání pro papeže a římskou kurii (27. března 2020). Rozjímal nad pasáží z Janova evangelia, předestírající scénu pod křížem (19, 25-27).

Maria doprovázela svého syna
a zažila ironické pokřiky ať sestoupí z kříže

Jestliže Maria stojí pod křížem, znamená to, že doprovázela svého syna do Jeruzaléma, všechno na vlastní oči viděla a prožila. Slyšela dav, žádající o propuštění Barabáše, byla svědkem bičování a přibíjení na kříž. Zažila posměšky vojáků a ironické pokřiky ať sestoupí z kříže, je-li Boží syn. Avšak uslyšela také Ježíšova slova prosící o odpuštění pro své katy: Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí (Lk 23, 34).

Maria však nevolá:
“Sestup z kříže, zachraň sám sebe i mne!"

“Připustíme-li, že Maria mohla být pokoušena, tak jako Ježíš na poušti, došlo k tomu především pod křížem. A bylo to velice hluboké a bolestné pokušení, protože jeho důvodem byl právě Ježíš. Věrila v přísliby, věřila, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, věděla, že pokud by o to Ježíš požádal, poslal by mu Otec “více než dvanáct andělských legií” (srov. Mt 26, 53). Vidí však, že Ježíš nic nedělá. Kdyby se sám zbavil kříže, zbavil by také ji její nesmírné bolesti, ale neučiní to. Maria však nevolá: “Sestup z kříže, zachraň sám sebe i mne!” nebo “Zachránil jsi mnohé, proč nyní nezachráníš sebe, můj synu?” - jakkoli lze snadno vytušit, jak se taková myšlenka a přání musela samovolně nabízet mateřskému srdci. Maria mlčí.”

Měla by všechny důvody k výčitkám a vzývání Boha, k útěku z Kalvárie. Avšak Maria neutekla, zůstala mlčící u paty kříže, a stala se tak mučednicí víry a svrchovaným svědkem důvěry v Boha, po vzoru svého Syna. Zůstala Ježíši nablízku nejen fyzicky, ale rovněž duchovně. Nyní, když nadešla Ježíšova hodina, je se svou matkou spojen v utrpení. 

Na Marii pod křížem je největší její víra,
která je ještě větší než její utrpení

Jak se přítomnost Marie pod křížem zrcadlí do života církve, pro niž je Matka Boží předobrazem a vzorem? V Mariině postoji je úkol, jenž má být následován: totiž stát u kříže a především stát u Ježíšova kříže.

“Stát u Ježíšova kříže. Tato slova nám říkají, že tím prvním a ze všeho nejdůležitějším, co máme dělat, není stát u kříže obecně, nýbrž stát u kříže Ježíšova. Nestačí stát u kříže, totiž v utrpení a stát v něm v tichosti. Už to samo se jeví jako heroické, a přece to není tím nejdůležitějším. Zásadní je stát u Ježíšova kříže. Nejde totiž o vlastní kříž, nýbrž o Kristův. Nejde o utrpení, nýbrž o víru, skrze niž se spojujeme s Kristovým utrpením. První věcí je víra. Na Marii pod křížem je největší její víra, která je ještě větší než její utrpení. Svatý Pavel říká, že evangelium je Boží mocí “pro všechny, kdo věří” (srov. Řm 1,16).”

Síla církve se odvíjí od hlásí Ježíšova kříže,
který se jeví světu jako bláznovství a slabost

Síla církve se odvíjí od hlásí Ježíšova kříže, tedy něčeho , co se jeví světu jako bláznovství a slabost. Proto je nutné vzdát se lidské nadřazenosti a všeho, co svět považuje za sílu, aby mohlo přijít světlo a začala působit síla Kristova kříže. Většina věřících ale nebyla uvedena do tohoto tajemství, které je jádrem Nového zákona a které proměňuje život.

“Náš kříž není sám o sobě spásou, není silou ani moudrostí. Sám o sobě je pouze lidským dílem, nebo dokonce trestem. Stává se Boží moudrostí a silou nakolik se - doprovázen vírou a Božím úradkem - sjednocuje s Kristovým křížem. “Trpět - napsal sv. Jan Pavel II. ze svého nemocničního lůžka po atentátu - znamená stát se zvláštním způsobem povolní a otevření k spásným Božím silám, nabídnutým lidstvu v Kristu”. Utrpení spojuje s Kristovým křížem nejen intelektuálně, ale existenciálně a konkrétně, je jakýmsi kanálem, přístupovou cestou ke Kristovu kříži - cestou, která není paralelou k víře, nýbrž tvoří s ní jeden celek.”

Maria pod křížem
je Matkou naděje

Maria pod křížem však není pouze Bolestnou matkou, jak ji opěvuje Stabat Mater, nýbrž je také Matkou naděje. Stejně jako Abraham, doufající navzdory veškeré naději, také Maria doufá pod křížem, ačkoli k tomu žádné rozumné důvody nejsou, a jakýmsi tajuplným způsobem věří ve vzkříšení svého Syna (srov. Žd 11,19). 

Také církev - jako Maria - žije vzkříšením “v naději”, také pro ni je kříž předmětem zkušenosti a vzkříšení předmětem naděje. 

Církev je povolána stát při těch,
kdo jsou křižováni dnes

Jako Maria stála při Ukřižovaném synu, tak je církev povolána stát při těch, kdo jsou křižováni dnes: při chudých, trpících, ponižovaných a urážených. Stát při nich s nadějí. Nestačí sdílet jejich bolesti ani snaha o její ulehčení. To je příliš málo. To mohou dělat všichni, také ti, kdo nepoznali vzkříšení. Církev musí přinášet naději, hlásat, že utrpení není absurdní, ale má smysl, protože nastoupí vzkříšení z mrtvých. Církev musí přinášet důvody naděje, která v ní je (srov. 1 Pt 3,15). Lidé potřebují k životu naději jako kyslík k dýchání. A take církev potřebuje naději, aby pokračovala na své cestě dějinami a necítila se drcena protivenstvími.

Naděje není jen krásný
a poetický vnitřní postoj

Je však zapotřebí mít na paměti jednu věc. Naděje není jen krásný a poetický vnitřní postoj, více či méně obtížný, který by nás však nechával nečinné, nekonkrétní, a tedy v důsledku neplodné. Naopak, doufat, znamená objevovat, že vždy mohu ještě něco udělat, vzít na sebe a nenechat se tedy zmítat v prázdnu a paralyzující nečinnosti.

Také tehdy, kdy už ze své strany nemůžeme učinit nic, co by určitou těžkou situaci změnilo, zůstává vždy ještě jeden velký úkol, který nás udržuje v dostatečné činnosti zahánějící zoufalství: totiž trpělivě snášet všechno až do konce. To byl velký úkol, který Maria naplnila ve své naději pod křížem, a v tom je nyní připravena pomáhat také nám.