/ Mariánská úcta / Obrazy, sochy a relikvie
Obrazy, sochy a relikvie
Upomínka na blízké
Již nejstarší křesťanská pohřebiště, podzemní katakomby, byly zdobeny obrazy Krista a svatých. Je lidské, že člověk chce mít před očima a zachovat na obraze osoby, především zemřelé, které mu jsou milé a drahé.
Právě tak když zemře člověk, který je nám blízký, schováme něco, co nám zanechal. Tak jsou např. pracovny slavných lidí ponechávány tak, jak byly nalezeny po jejich smrti. Tak nosí živý člověk památku na milovaného člověka při sobě. Ze stejného důvodu se i po svatých uchovává a má v úctě to, co po nich zůstává. Když jsou nám tyto předměty pomocí při modlitbě, upomínají nás na Boha a jeho milost, která se silně prokazuje u svatých, pak je otázka pravosti relikvie, která je někdy velmi sporná, druhořadá. Vždyť není míněn tento kousek látky nebo tento kousek kosti, nýbrž uctívaná osoba a její život. Nakonec tedy Bůh sám, který ji vybavil zvláštními dary. Ale již za doby Karla Velikého mínil benediktýn Alkuin: Je lepší napodobovat příklady svatých v srdci, než nosit jejich kosti ve váčku.
Již v době prvotní církve má své počátky zvyk slavit mši svatou nad hrobem mučedníka. Proto jsou až do dnešního dne v každém oltáři zazděné relikvie svatých. V dopise křesťanů ze Smyrny se o pozůstatcích jejich mučednického biskupa píše: Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.
Lidské zprostředkování božského
Mnoho nekatolíků má obavu, že by se mezi Boha a nás mohlo vsunout cosi lidského. Ale není celé zjevení, není dílo vykoupení vystavěno na lidském zprostředkování? Poselství evangelia k nám přichází jen přes jiné lidi ve viditelném společenství církve; sám Kristus nám ukazuje tuto cestu. On sám se stává člověkem a všechna spása jde skrze toto polidštění, skrze viditelné společenství církve, skrze viditelné znamení svátostí. Bůh zná člověka lépe, než známe my sami sebe. On ví, že nejsme jen duch, nýbrž že jsme všemi nitkami spjati s tělesnem. Proto se s námi setkává přes poznatelné. Smíme tady my lidé nejít dále směle cestou, kterou nám Bůh ukázal? Písmo svaté pro to hovoří.
Bůh člověka vykupuje, mění, obnovuje, nechává růst, dělá citlivým, živoucím. A tím zároveň také zranitelným. Kde Bůh takto v člověku působí, tam vznikají svatí.
(Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI Přeložili Monika a Aleš Cimalovi).
Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd. (srv. Katechismus, čl 1674)
