Modlit se k Marii a ke svatým?

Marii vyhledávali již její součastníci

Když Maria po odchodu svého syna žila u Jana, jistě ji věřící vyhledávali a tázali se na Ježíše, vždyť byla jediná, která mohla svědčit o třiceti letech jeho života. I na ni sestoupil Duch svatý a naučil ji chápat tajemství tohoto života. Nelze si představit, že by k ní lidé nepřicházeli se svými starostmi a nesvěřovali se do její modlitby. Vždyť viděli, jak hluboce byla spojena se svým Synem; jistě jí mnozí říkali: "Vzpomeň si na mne ve své modlitbě". A tak to zůstalo i nadále.

Co vede věřícího k Marii, nelze vypovědět několika slovy. Zvláště zřetelně se projevuje hledání její pomoci. Maria je "Potěšení zarmoucených", "Pomocnice křesťanů", "Matka dobré rady". Maria je vyvolená, blízká Bohu; ale ne jako bohyně, která žije v blaženosti své povznesenosti, nýbrž vším, čím je, je z milosti Kristovy. Křesťan si může být jistý její láskou. To znamená, že člověk může do její lásky přinést veškerou svou bídu, i tu zcela skrytou a němou, což je zcela nedocenitelné. Proto k ní trpící a potřební neustále vysílají své prosby, aby pomohla. Maria ale nepomáhá svou vlastní mocí, protože ani ona, ani světci nejsou nějakými pobočnými instancemi vedle Boha, které by působily z vlastní vůle a moci, oni za nás u Boha jen prosí. (Podle R. Guardiniho z knížky "O modlitbě", s. 221-227)

Zdrávas, Maria

Svatí a Maria nezatemňují obraz Boha, naopak, odkazují na Boha jako nic jiného. Každý svatý je odrazem a obrazem Krista; v každém stejně se znovu uskutečňuje vtělení Boha, protože v něm bylo dosaženo to, čím by měl být každý člověk, totiž "další Kristus" (srov. Pavlovy listy). Sama Marie se v Magnificat (L 1,46-55) modlí: „Veliké věci se mnou učinil ten, který je mocný.“ Pokračuje ale dále: „Proto mne budou blahoslavit všechna pokolení.“ Můžeme při tom chybět? Proto nechť je připojena výzva, kterou my katolíci směřujeme k Marii. První část je vyňata z evangelia a neopakuje nic jiného než pozdrav, kterým Marii poctil anděl a Alžběta (L 1,28-42). Druhá část je připojena církví a prosí Marii o její mocnou přímluvu u Boha:

Buď zdráva, Marie, milostí zahrnutá,
Pán s tebou.
Požehnaná jsi mezi ženami (nade všechny ženy)
a požehnaný plod tvého těla, Ježíš.
Svatá Marie, matko Boží, pros za nás hříšné,
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen.

(Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. Přeložili Monika a Aleš Cimalovi)

Přátelství s „obyvateli nebes“

To, že lidé volají Marii nebo svaté kvůli přímluvě u Boha, není tím, že jim více důvěřují nebo od nich snad očekávají Boží pomoc. To by se neslučovalo s katolickou vírou. Naopak, Marie a svatí nám stojí nablízku jako pouzí lidé, jako stvoření, kteří jsou, jak věříme, již u Boha. Ale protože trvá přátelství mezi lidmi, kteří již došli k cíli, a námi, kteří jsme ještě na cestě, obracíme se k nim s prosbou o modlitbu. Vždyť tak jako každý křesťan shledává jako samozřejmé, že poprosí ostatní lidi o pomoc v modlitbě, tak prosíme o přímluvu Marii a svaté, kteří jsou u Boha. Láska a pomoc bližním v nebi nepřestávají (srov. 1K 13,8)!

V mnohých situacích našeho života používá Bůh ostatní lidi, aby nám zprostředkoval svou lásku: rodiče, učitele... Proč ne tedy také svaté!?

Kontemplace Kristovy tváře

Maria je nepřekonatelným vzorem kontemplace Krista. Synova tvář jí patří zvláštním způsobem. Byl utvářen v jejím lůně a přebral od ní také lidskou podobu evokující duchovní blízkost, jež byla nepochybně ještě mnohem intenzivnější. Žádný člověk se kontemplaci Kristovy tváře nevěnoval s takovou vytrvalostí jako Maria. Oči Mariina srdce se na Syna určitým způsobem upírají již při Zvěstování, kdy jej počala z Ducha Svatého, a v následujících měsících začíná pociťovat jeho přítomnost a předvídat jeho rysy. Když jej konečně přivedla v Betlémě na svět, mohl také její tělesný zrak něžně spočinout na tváři Syna, když jej zavinovala do plenek a vkládala do jeslí (srov. Lk 2,7).

Od této chvíle se její pohled, vždy naplněný milujícím úžasem, od Syna již neodtrhne. Občas to bude pohled tázavý jako při události Ježíšova nalezení v chrámě: Dítě, proč jsi nám to udělal? (Lk 2,48). V každém případě se bude jednat o pohled pronikavý, schopný číst v Ježíšově nitru, vnímat dokonce i skryté pocity a odhadovat jeho rozhodnutí, jako tomu bylo například v Káně (srov. Jan 2,5). Jindy to bude pohled bolestný, zvláště pod křížem, kde to bude v určitém smyslu také pohled "rodičky", neboť Maria se zde neomezí na sdílení utrpení a smrti se svým Jednorozeným, ale přijme tu nového syna, který jí byl svěřen v milovaném učedníku (srov. Jan 19, 26-27). O velikonočním ránu bude mít Maria pohled rozzářený radostí ze vzkříšení a nakonec to bude pohled planoucí sesláním Ducha svatého o letnicích (srov. Sk 1,14).