Která modlitba je nejlepší?

Existují mnohé způsoby a tradice modlitby. Který je nejlepší?
Odpověď zní: ten, který nám vyhovuje.

Jak říkal můj duchovní průvodce David: „Bůh se s námi setkává tam, kde právě jsme.“
Žádná forma modlitby tedy není a priori lepší než jiná.
Vždyť ani u způsobů setkání s přítelem nelze říci, který je lepší a který horší.
Lepší modlitba je ta, která je nejlepší pro nás.

Příhoda s maminkou,
která se modlila prosťounký růženec

V souvislosti s označováním různých forem modlitby jako „lepších“ či „horších“ vyprávěl David rád jednu svoji příhodu. Když působil jako spirituál v prestižním semináři Josephinum ve státě Ohio, jel navštívit svou maminku, starší irskou katoličku, žijící nedaleko Bostonu. Všiml si, že se modlí růženec, starobylou a tradiční katolickou modlitbu.

Počátky růžence sahají hluboko do středověku. Laici se modlili růženec jako paralelu k modlitbě mnišských komunit, které žily v jejich blízkosti a během roku se dokola modlily 150 žalmů. (Pomodlit se třikrát růženec obnáší odříkat 150 zdrávasů.) Vdobě, kdy většina křesťanů neuměla číst a kdy byly knihy, včetně Bible, mimo klášter nedostupné, šňůrka se zrnky nebo semínky pro věřící představovala jednoduchý prostředek, jak obnovit svou blízkost k evangelijním událostem prostřednictvím modlitby, kterou nás naučil Ježíš (Otče náš), a opakováním slov, jež Marii řekli archanděl Gabriel a Alžběta (Buď zdráva, Maria – Zdrávas).“ U každého „desátku“ růžence se rozjímá o jiné události z Ježíšova nebo Mariina života.

Po zkušenostech nabytých studiem měl David jako spirituál pocit, že tento „jednoduchý prostředek“ modlitby, který jeho maminka ráda používala, byl mírně řečeno až příliš prosťounký. Rozhodl se, že maminku naučí něco o „skutečné modlitbě“, jak se vyjádřil.

„Proč se modlíš růženec?“ zeptal se maminky.

„Davide, vždycky jsem se modlila růženec,“ odpověděla.

„A proč?“

„Protože se mi líbí,“ řekla.

David cítil, že takhle se dál nedostane, proto se rozhodl, že otestuje maminčinu omezenou zkušenost v modlitbě a naučí ji „lepší“ způsob.

Zeptal se tedy: „Co se děje, když se modlíš růženec?“

„Napřed se upokojím,“ řekla, „a potom se dívám na Boha a Bůh se dívá na mě.“

„To mě úplně vykolejilo!“ řekl se smíchem David, když o tom vyprávěl. Zjistil, že v úsudku ohledně maminčiných duchovních zkušeností se mýlil. Kdo může říct, co se děje uvnitř druhého člověka? David poznal nebezpečí nadřazování jednoho způsobu modlitby k Bohu nad jiný. Jak napsal svatý Ignác z Loyoly: „Je velmi nebezpečné nutit všechny lidi k jedné cestě k dokonalosti.“

Bůh se dívá na mě
a já se dívám na něho

David si uvědomil ještě něco: „Ačkoli jsem roky studoval a měl jsem za sebou dlouhou formaci, ona měla s Bohem pravděpodobně hlubší vztah než já!“

David tuto příhodu vyprávěl, když chtěl připomenout, že neexistuje jeden správný způsob modlitby. Může však existovat určitá metoda, která nám lépe vyhovuje.

Všímejme si, která metoda a způsob modlitby nás nejvíc přitahuje. Možná nás Bůh tímto způsobem volá, abychom ji vyzkoušeli. Jak by řekla Davidova maminka, při některé z nich se možná Bůh bude dívat na nás a my se budeme dívat na Boha.