Japonský lékař Takaši Nagai prošel válkou i atomovou katastrofou v Nagasaki. Uprostřed utrpení však hledal cestu, jak zůstat věrný svému svědomí, víře a důvěře v Boha. Už jeho předchozí život byl plný náročných situací, které formovaly jeho charakter. Jako mladý lékař byl v roce 1937 povolán na čínskou frontu, kde den co den čelil utrpení vojáků i civilistů. Právě tam prožil hlubokou krizi svědomí, která proměnila jeho pohled na život i víru.
Když se rozkaz příčí svědomí
Na Štědrý den roku 1939 podnikla čínská armáda masivní útok proti Japoncům. Stovky Japonců byly vyřazeny z boje a zbytek jednotky skončil v obklíčení. V bezvýchodné situaci si velitel zavolal Takašiho a vydal mu rozkaz: „Shromáždíš raněné kolem vlajky a poleješ jejich lůžka benzínem. Pokud Číňané v noci zaútočí, nesmí dostat živé zajatce ani ukořistit naši vlajku.“
Podle kodexu japonského vojáka bylo povinností raději zvolit smrt vlastní rukou než padnout do zajetí. Rozkaz velitele však znamenal chladnokrevnou popravu svěřených vojáků. Takaši se rozhodl poslechnout vlastní svědomí. Zavolal si tedy sanitáře a klidným hlasem mu přikázal: „Pověz raněným, aby se připravili na přesun. Já se jdu modlit. Zavolej mě, jen pokud to bude naprosto naléhavé.“
Takaši na kolenou
Trochu poodešel, padl na kolena a začal se modlit růženec. Nemyslel na důsledky neuposlechnutí rozkazu, nemyslel na smrt ani na svou ženu a děti, jen vše odevzdával Bohu. Natolik se pohroužil do korálkové cesty růžence, že ani nepostřehl příchod posla, který se objevil o pár hodin později. Voják uctivě zakašlal, uklonil se a vydechl: „Promiňte, pane, nesu zprávu od velitele. Na nepřítele právě zaútočily naše posily. Krize je zažehnána.“
Síla krátkých modliteb
Nagaiovo křesťanství se přirozeně propojilo s japonskou spiritualitou. Dobře znal tradiční buddhistickou modlitbu nenbucu, založenou na rytmickém opakování slov. V japonském písmu tvoří toto slovo dva znaky: srdce a teď. Vyjadřuje stav, kdy je člověk plně přítomen v daném okamžiku – nenechá se pohltit strachem z budoucnosti ani úzkostmi z minulosti. Takaši na tuto tradici navázal, ale dal jí zcela nový obsah. Vybral si krátký verš z žalmu nebo Nového zákona a ten si v duchu neustále opakoval.
Tato duchovní disciplína mu zachránila příčetnost. Když mu během čínské války nosili desítky těžce zraněných a on operoval dnem i nocí na pokraji totálního vyčerpání, uchovával si vnitřní pokoj tím, že šeptal: „Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce.“ (Jan 5,21)
O několik let později, když mu po výbuchu atomové bomby v Nagasaki shořela i Bible, nosil Boží slovo v sobě. Uprostřed trosek a radioaktivního popela mu v mysli neustále zněl verš: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ (Mt 24,35)
