Slovo bazilika pochází z řeckého výrazu stoá basiliké, což znamená „královské loubí“. Původně se jednalo o stavbu odvozenou od královských paláců v Persii, která sloužila jako audienční síň krále (basiléos). Díky své praktičnosti se tento typ velkých obdélníkových vícelodních síní rozšířil v římském světě, kde našel uplatnění například jako místo soudních zasedání – právě k tomu se výborně hodila apsida na konci stavby. Baziliky sloužily i jako místa schůzek nebo obchodních aktivit.
Přizpůsobení tohoto typu stavby pro potřeby křesťanského kultu bylo přirozené a nevyžadovalo větších úprav. Název „bazilika“ se tak od 4. století začal používat pro křesťanské chrámy, které splňují některé specifické znaky: mají podélný půdorys s alespoň třemi loděmi, které jsou navzájem odděleny sloupovím, přičemž hlavní loď je vyšší než boční a má vlastní okna. Označení „bazilika“ se také uděluje jako čestný titul významným kostelům.
Od nejstarších dob se rozlišují tzv. baziliky větší a menší. Mezi nejvýznamnější – takzvané patriarchální nebo také čtyři největší římské baziliky – patří svatý Jan v Lateránu, svatý Petr ve Vatikánu, svatý Pavel za hradbami a právě mariánská bazilika Santa Maria Maggiore, kde je vystaven obraz Panny Marie "Salus Populi Romani ".
