Poutě jako náboženský zvyk navštěvovat místa milosti, svaté ostatky, zázračné obrazy nebo prameny se vyskytují v různých náboženstvích. Vycházejí z víry, že modlitba na těchto místech je mimořádně účinná. Znali je už Řekové, Římané, Egypťané, Peršané i Indové. Židé podnikali poutě do Betelu, ke schránce úmluvy a do jeruzalémského chrámu. Muslimové putují do Mekky, kde konají obřady zvané haddž.
V křesťanství se poutě konají od 4. století, především na posvátná místa v Palestině, k hrobům apoštolů a mučedníků. Už ve 4. století někteří církevní otcové kritizovali nevhodnosti, které při poutích vznikaly. V době křížových výprav byla návštěva Svaté země považována za nejvyšší cíl. Kláštery a sídla mnichů, jako například hora Athos, se staly místy milosti. Uctívány byly relikvie a milostné obrazy. Později se začala silně uplatňovat mariánská úcta, a od 19. století byly poutě spojovány i s mariánskými zjeveními, například v Lurdech.
Ve středověku byla pouť často osamocená a nebezpečná, někdy dokonce ukládaná jako trest nebo pokání. Později se rozšířil skupinový charakter poutí. V období protireformace některé poutě nabyly významu národního kultu – příkladem je Čenstochová v Polsku. I dnes poutě a prosebné průvody zůstávají výrazem lidové zbožnosti.
