Jak to je s různými "druhy" Panny Marie - mám na mysli fatimskou, lurdskou, svatohostýnskou apod. Vždyť je přeci jen jedna..? Proč někdo říká, že se raději modlí k té či té Panně Marii? (z dotazů došlých e-mailem)
Panna Maria je jen jedna
Ano, máte pravdu, že Panna Maria je jen jedna. Není více Marií – je pouze jediná Matka Ježíšova. A přesto ji v církvi známe pod různými tituly a v různých podobách – Panna Maria Lurdská, Fatimská, Karmelská, Sedmibolestná, Královna míru… Nejde o různé osoby, ale o různé kontexty a způsoby, jak ji vnímáme a jak k nám může promlouvat.
V těchto titulech a zobrazeních se neodráží změna její identity, ale naše různorodá zkušenost víry, kulturní prostředí a duchovní potřeby lidí v různých dobách a místech. Podobně jako si sourozenci mohou připomínat svou jedinou matku každý jinak – jeden si ji pamatuje jako trpělivou, druhý jako odvážnou, třetí jako něžnou – i k Marii můžeme přistupovat z různých stran. Vždy však jde o tutéž ženu, která stála pod křížem a kterou nám Ježíš svěřil jako Matku.
Maria se dala do služeb Bohu - navždy
Maria řekla své "ano" Bohu – ne jednorázově, ale celým životem. Stala se místem, kde Bůh vstoupil do lidských dějin, a jejím úkolem zdaleka neskončila zvěstováním nebo narozením Ježíše. I po svém odchodu z tohoto světa, když je v plnosti spojena s Bohem, může nadále působit – ne sama od sebe, ale jako nástroj Boží vůle. Proto věříme, že se může zjevovat: ne aby poutala pozornost k sobě, ale aby nás znovu a znovu vedla k Bohu.
Pravost takového zjevení rozeznává církev podle toho, zda vede k hlubší víře, k obrácení srdce a k větší lásce k Ježíši Kristu, našemu jedinému Pánu a Spasiteli. Maria nikdy neukazuje na sebe, ale vždy na Něho. Její slova z Kány galilejské zůstávají platná i dnes: „Udělejte všechno, co vám řekne.“
Kýč a zbožnost?
Někdy se setkáváme s výhradou, že některé obrazy či sošky Panny Marie jsou kýčovité – příliš sladké, nerealistické nebo sentimentální. Může to tak působit. Ale co přesně je kýč? Je to jen otázka estetiky, nebo i postoje srdce? A kdo je oprávněn určovat, co je ještě vkusné a co už nevhodné?
Pravda je, že každý člověk vnímá krásu jinak. To, co jeden považuje za laciné a přehnané, může druhého hluboce oslovit a přivést k modlitbě. Důležitější než vnější forma je vnitřní postoj: vede mě dané zobrazení k Bohu, k pokoře, k důvěře? Otevírá mé srdce pro naději? Pokud ano, pak plní svůj účel – i kdyby se nám zdálo nevkusné.
To však neznamená, že máme rezignovat na kultivaci svého vkusu nebo že nemáme rozlišovat mezi pravou zbožností a povrchní sentimentalitou. Víra nemá být postavena na modlářských představách, na magickém vnímání obrazů nebo na prázdných zvycích. Je třeba stále se očišťovat – ne jen navenek, ale především uvnitř.