Když Maria po odchodu svého syna ještě žila,
jistě ji věřící vyhledávali a svěřovali se do její modlitby.
A tak to zůstalo i nadále...
Křesťanská modlitba se obrací k Bohu
a i k těm, kteří u Boha už přebývají
Křesťanská modlitba se obrací k Bohu a i k těm, kteří u Boha už přebývají - ke svatým. Mezi nimi zaujímá mimořádné postavení Maria, Matka Páně. Není prostě jen největší ze světců, nýbrž je jediná a jedinečná.
Musíme jasně rozlišovat
v tom, co se o Marii uvádí
To, co všechno o Marii bylo napsáno jde do nedozírna. Mnohé z toho je velmi krásné, výstižné, pravdivé a vyvěrá z nejryzejších zdrojů křesťanské víry, ale mnohé z toho lze pochválit méně, nebo vůbec. Musíme se tedy snažit, abychom mezi tím uměli jasně rozlišovat.
Mariina důstojnost a postavení spočívá v tom, že je Matkou Vykupitele, Bohočlověka Ježíše Krista. Tím, že se stala jeho matkou, stala se křesťankou. Tím, že žila pro své dítě, dorostla do zralosti křesťanského života. Ona spoluprožívala jeho život. Následovala ho až pod kříž, plná víry. Syn Boží se stal v Marii člověkem, čímž vstoupila do nejtěsnějšího vztahu k Bohu.
Po Ježíšově smrti
věřící Mari jistě vyhledávali
Když Maria po odchodu svého syna žila u Jana, jistě ji věřící vyhledávali a tázali se na Ježíše, vždyť byla jediná, která mohla svědčit o třiceti letech jeho života. I na ni sestoupil Duch svatý a naučil ji chápat tajemství tohoto života. Nelze si představit, že by k ní lidé nepřicházeli se svými starostmi a nesvěřovali se do její modlitby. Vždyť viděli, jak hluboce byla spojena se svým Synem; jistě jí mnozí říkali: "Vzpomeň si na mne ve své modlitbě". A tak to zůstalo i nadále.
Maria je vyvolená, blízká Bohu;
ale ne jako bohyně
Co vede věřícího k Marii, nelze vypovědět několika slovy. Zvláště zřetelně se projevuje hledání její pomoci. Maria je "Potěšení zarmoucených", "Pomocnice křesťanů", "Matka dobré rady". Maria je vyvolená, blízká Bohu; ale ne jako bohyně, která žije v blaženosti své povznesenosti, nýbrž vším, čím je, je z milosti Kristovy.
Maria nepomáhá svou vlastní mocí,
není nějakou pobočnou instancí vedle Boha
Křesťan si může být jistý její láskou. To znamená, že člověk může do její lásky přinést veškerou svou bídu, i tu zcela skrytou a němou, což je zcela nedocenitelné. Proto k ní trpící (a potřební) neustále vysílají své prosby, aby pomohla. Maria ale nepomáhá svou vlastní mocí, protože ani ona, ani světci nejsou nějakými pobočnými instancemi vedle Boha, které by působily z vlastní vůle a moci, oni za nás (u Boha jen) prosí.
Modlitba růžence v sobě obsahuje stále se opakující volání po Mariině přímluvě; zahrnuje v sobě všechnu bídu doléhající na člověka a obsahuje rozjímání a přemítání o jejím životě, který byl naplněný Bohem. Toto rozjímání je zaměřeno na život Kristův.
Mariánská úcta je oprávněná a správná,
ale je třeba pochopit ty, kteří k Marii nenalézají cestu...
Mariánská úcta je křesťansky oprávněná a správná; nebyla to dobrá chvíle, když se někteří domnívali, že kvůli pravé úctě k Bohu je třeba přerušit spojení s Kristovou Matkou. K tomu ale nedošlo náhodou. Člověk má totiž sklon přeceňovat to, co miluje. Tak se do vztahu k Panně Marii dostalo leccos přehnaného a blouznivého. K tomu přistupovaly vlivy legend, lidová touha obklopit milované postavy mimořádnými jevy a vyplnit jejich život zázračnými událostmi. Dále sentimentalita, sklon k nasládlosti a změkčilosti. Toto všechno napáchalo v oblasti mariánské úcty hodně zla. Nelze se tedy divit tomu, že se proti tomu zvedla kritika všeho druhu, oprávněná i neoprávněná, a že leckteří opravdoví lidé nenacházejí k Marii cestu. Chtějí se vymanit z přepjatostí a pokřivenin, nedokáží však rozlišovat, a proto odhazují vše. To je ale veliká ztráta, protože dějiny křesťanské zbožnosti ukazují, jak dokonale je propojena pravá mariánská úcta s bdělým smyslem pro křesťanskou pravdu.