NAVRCHOLU.cz

Mariánská zjevení

Hlavní stránka / Maria a teologie / Mariánská zjevení

Poutní místa

Tzv. mariánská zjevení jsou stále znovu novým podnětem k uctívání Marie na zvláštních místech. Nejznámějším z nich jsou francouzské Lurdy, kde Marii viděla roku 1858 dívka Bernadette. Ještě významnější byla pozdější Fatima v Portugalsku, kde byla v roce 1917 viděna třemi selskými dětmi. V osmdestátých letech 20. století se pak vyhledávaným místem mariánského zjevení stalo jugoslávské Medjugorje. Taková zjevení ale nejsou pro katolíky žádnými závaznými pravdami k věření. Jsou to soukromá zjevení zaměřená na zúčastněné osoby a zpravidla jen jimi vnímatelná. Nikoho k víře nezavazují. Boží zjevení závazné pro všechny bylo uzavřeno v apoštolské době.

Potvrzení církve

Církev byla se svým posuzováním takových zjevení vždy velmi opatrná. Často postupovala proti zneužití domnělých zjevení matky Boží. Jen tam, kde se ukáže duch modlitby, pokání a víry, může mít domněnka mimořádného dění vůbec smysl. Toto mimořádné se však musí potvrdit událostmi, pro které nesporně neexistují žádná přirozená vysvětlení. Říkáme tomu zázrak. Církev je i vůči těmto zázrakům velmi zdrženlivá. Je sotva známo, že v Lurdech je každý rok registrováno mnoho uzdravení, z kterých je ale jen nepatrné množství církví uznáno jako "nevysvětlitelné přirozenými prostředky".

Mariánská zjevení, modlitba k Marii
a postoj křesťana k Matce Boží.

Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem OCarm.

Panna Maria Matka církve. Někteří u ní nacházejí útočiště a pomoc pro svůj život, spoléhají na její přímluvu. Druzí nechápou, proč by ji měli pro svou víru potřebovat, a jsou i mnozí, kterým se stává ohrožením jejich snahy o čistotu víry. Kdo je tato žena Maria, o které Bůh tak krásně vypovídá v předobrazech Starého zákona i v prorockých předpovědích a která ve svém Magnificat vyznává své blahoslavenství? Na to jsme se zeptali P. Vojtěcha Kodeta OCarm.

Vidíte mariánská zjevení a jejich dopad na život věřících jako něco pozitivního, nebo spíše problematického?

Mariánská zjevení a jiné mimořádné duchovní zkušenosti mohou vést a často vedou k obrácení člověka nebo k podstatnému oživení křesťanské víry. Jde-li o zkušenost autentickou, ponese dobré ovoce v osobním životě a tím i v životě rodiny, ve farnosti, v zaměstnání apod. Za takových okolností lze těžko něco namítat, naopak, bylo by na místě děkovat Bohu, že sáhne i k mimořádným prostředkům, jen aby člověka oslovil a přitáhl k sobě.

U někoho však díky jeho lidské nezralosti zvítězí sektářská mentalita, která se mimo jiné projevuje vymezením se proti celku, proti jinak smýšlejícím. Svět je rozdělen na "my a oni". My správně věřící, kteří uznáváme mariánská zjevení, a ti kdo je neuznávají. Jindy je pro nás autoritou nějaká omilostněná osobnost, která, jak se zdá, má "přímou linku" do nebe, a kdo ji neuznává nebo si dovolí mít výhrady, patří mezi lidi neduchovní. Podobná mentalita pramení, jak jsme řekli buď z lidské nezralosti, nebo i z duchovní pýchy, která je na hony vzdálená duchu evangelia.

Jakou vážnost by měl věřící přikládat poselstvím P. Marie z různých mariánských zjevení?

Tady je předně třeba zdůraznit, že ani u schválených zjevení Církev nikoho nezavazuje jim věřit. Církevní schválení nám pouze zaručuje, že daná poselství jsou v souladu s pokladem víry předávaným Církví a tedy s Božím slovem, jež zůstává základním pramenem teologie a také základním duchovním pokrmem každého opravdového křesťana. Proto vidím jako problematické, když někdo bedlivě sleduje všechna slova P. Marie i soukromá zjevení kdekterého vizionáře, a zanedbává Boží slovo.

Ještě vážnější problém nastává, jestliže začneme soukromým zjevením poměřovat Zjevení předávané Církví a její učení, zatímco by tomu mělo být naopak. Nedávno se např. v některých mariánských společenstvích tvrdilo, že P. Maria nesouhlasí s přijímáním na ruku, které schválili jako možné naši biskupové ve shodě s papežem. Jindy se u nás zase šířilo údajné proroctví někde z Polska, v němž P. Maria měla tvrdit, že příští papež bude vtělený Antikrist. Snad ani nemusím dodávat, jaké důsledky to bude mít na život křesťana nebo společenství, která podobným pseudozjevením nekriticky uvěří. To by totiž znamenalo, že P. Maria podkopává jak papežství, tak učitelský úřad Církve, jež ustanovil sám Ježíš, a to není možné. Jak víme z Písma, skutečná P. Maria evangelia neopravovala, pobízela jen k naplňování Ježíšových slov. Dodnes jistě nedělá nic jiného.

Shoda s Písmem svatým je jedním ze zásadních kritérií, podle nichž můžeme rozeznat pravá zjevení od falešných. Znovu opakuji, jestliže se soukromým zjevením začne poměřovat a rozlišovat Zjevení předávané Tradicí a učitelským úřadem Církve, jestliže vyměníme Písmo svaté za nějaký spisek, o jehož původu ani moc nevíme a jež si s Božím slovem protiřečí, dostali jsme se do slepé uličky.

Jaký je vlastně dnes obecně postoj Církve k soukromým zjevením?

Z historie i uznaných zjevení a nakonec z mnohých životů světců víme, že Církev je vůči mimořádným jevům opatrná. Podle některých snad až příliš, opatrnost je však nutná už z jednoho prostého důvodu: procento zjevení, která se ukáží jako pravá, je vzhledem k celkovému počtu hlášených zjevení velmi malé. V současnosti např. mají ve Vatikánu dokumentaci asi dvou tisíc údajných mariánských zjevení z celého světa. Přitom jen ze situace naší místní církve víme, že několikanásobně vyšší bude počet těch, jež o rozlišení Církve nestojí, přičemž jim jejich vyznavači věří s neochvějnou vírou. Zároveň však Církev dobře ví, že Bůh k nám může promlouvat i touto cestou, proto uvedené jevy zkoumá s vážností a pokud vykazují známky Boží přítomnosti, nezdráhá se je podporovat. Stačí vzpomenout velkou úctu současného papeže k Panně Marii Fatimské apod.

Když hovoříme o postoji Církve, je však potřeba rozlišit církev jakožto lid Boží, postoj příslušných zodpovědných autorit a postoj jednotlivých osobností, třeba i biskupů. Nyní jsem mluvil o problematice oficiálního stanoviska, za nějž ručí příslušná Kongregace v Římě. Existují však i postoje vlivných jednotlivců, teologů, biskupů apod., u nichž se může projevit v těchto otázkách kromě nutné opatrnosti i méně svatá motivace, jako je touha nemít potíže, jež zvítězí nad potřebou hledat pravdu, nebo dokonce arogance a přezíravost. Stačí vzpomenout na historii zjevení v Lurdech, na mnohá trápení z oficiálních míst, která zažili snad všichni mystikové, naposledy třeba P. Pio. Při jeho beatifikaci prohlásil papežský kazatel otec Cantalamessa, že všechny tyto zkoušky jistě pomohly k jeho očištění a prověření jeho svatosti, ale to nic neubírá na zodpovědnosti těch, kdo mu tato trápení připravili. Pro dokreslení složitosti rozlišování v těchto případech bych rád dodal, že ani papež Jan XXIII otci Piovi nevěřil, a dnes jsou oba v seznamu světců. Zůstává ale pravdou, že dalším z rozlišujících kritérií mezi člověkem Bohem obdarovaným a falešným prorokem je i hluboká pokora, což znamená i otevřenost ke kritice a poslušnost vůči církevní autoritě, navzdory tomu, že je poznamenána lidskou slabostí.

Proč je ale zapotřebí tolik rozlišování, je-li zřejmé, že se někde děje něco mimořádného, vědecky nevysvětlitelného? Copak to není jasným svědectvím, že je u díla Bůh?

Hlavním důvodem zmíněné opatrnosti je skutečnost, že mimořádné jevy mohou mít velmi rozličný pramen: Duch Boží, duch zlý, narušená lidská psychika a hřích, v tomto případě hřích ve smyslu klamání druhých pro svůj prospěch nebo snaha strhávat na sebe pozornost. Pocházejí-li zjevení či zázraky skutečně od Ducha Božího, mohou být velkým darem Božím pro jednotlivce i pro Církev. Mohou být ale zrovna tak plodem mámení zlého ducha - v životech světců máme bezpočet příkladů, jak se dovede převlékat za anděla světla, aby člověka uvedl do duchovní iluse a tím zdeformoval celý jeho duchovní i lidský život. Dále mohou být známkou rozbíhající se duševní poruchy, např. schizofrenie, při níž lidé v akutním stádiu mají rovněž vidění a slyší hlasy, a jsou-li nábožensky založení, nepřekvapí, jde-li o hlas P. Marie nebo P. Ježíše. A konečně se může jednat pouze o výplod lidské fantasie a něčí touhy se zviditelnit nebo dokonce touhy po penězích; tak např. jeden italský starosta nechal vybudovat velký kostel, aby povzbudil příliv poutníků a tím cestovní ruch, i když místní zjevení nebylo církví uznáno za pravé. Mnohým falešným visionářům stačí k uspokojení obdiv věřících, možnost ovládat nějaký okruh lidí nebo jen rozruch, jež vyvolají. Živí se pochopitelně na lidské senzacechtivosti.

Největší potíž je však v rozlišování Boží moci od moci okultní. Už ve Starém zákoně čteme, jak mágové egyptští dokázali do určitého stupně napodobovat znamení, která Hospodin propůjčil Mojžíšovi, aby ukázal faraonovi, že je u díla On sám. Dodnes jsou lidé snadno desorientovaní, když se jedná o zázraky nebo něčí mimořádné schopnosti, a někdy příliš rychle uzavírají, že jde o charismata, tedy o projev Boží moci.

A jak je tomu s modlitbou k Panně Marii? Nejde o modlářství, jak nám katolíkům mnohdy podkládají křesťané jiných církví?

Modlitba k Panně Marii, lépe řečeno, prosba o její přímluvu, se zakládá na odkazu Krista na kříži: "Hle, tvá matka". Kristus to řekl učedníku Janovi, který stál pod křížem, ale církev nás učí, že v jeho osobě odkázal svou matku komukoliv, kdo se stane Jeho učedníkem a přizná se k jeho kříži. Po daru sebe sama a svého Ducha jde o nejkrásnější dar, který nám Kristus mohl odkázat. Panna Maria totiž žila a dodnes žije plně tím, čím žije její syn Ježíš, proto se tolik podílí na jeho plánu spásy. Jestliže Kristus je v nebi na pravici Boží a přimlouvá se za nás, ona nebude dělat nic jiného. Je však třeba vědět, že i když se stala matkou Boží a to je veliká důstojnost, ona sama není žádná "bohyně". Sama se nazvala služebnicí Páně a byla by první, kdo by odmítla být stavěna na roveň Bohu.

Jakákoli naše prosba, kterou k ní vyšleme, prochází jejíma rukama směrem k Bohu, a jakákoli milost, kterou Maria pro nás získá, pochází od Boha, pramení v jeho lásce k nám. Krásně to znázorňují některé východní ikony, které P. Marii znázorňují v přímluvném postoji, s hlavou pokorně skloněnou a s dlaněmi obrácenými vzhůru k nebi, v postoji přijímajícím. Některé západní obrazy a žehnající sochy P. Marie mohou být trochu zavádějící, protože se zdá, jakoby Matka Boží byla pramenem všech milostí, nikoli Prostřednicí.

Některé písně a modlitby zanechávají pocit, jako bychom se měli k Matce Boží utíkat, když Pán Bůh nechce vyslyšet, nebo dokonce pro ochranu před ním. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že si často do obrazu Boha promítáme naše lidské představy a zkušenosti, které pak jeho skutečnou podobu zkreslují. V tomto případě jde asi o model z mnohých rodin, kde maminka je ta hodnější a otec ten náročnější, ne-li chladný a tvrdý, nebo kde citlivější a laskavější maminka chrání děti před výpraskem rozhněvaného otce. Promítat tyto zkušenosti narušeného lidství do obrazu Boha Otce a P. Marie mi připadá neoprávněné. Panna Maria rozhodně není e nemůže být milosrdnější než Bůh, který je Milosrdenství samo.

V přímluvné modlitbě ale rozhodně nejde o přemlouvání neochotného Boha, aby uštědřil něco, co nám v podstatě nechce dát, nebo dokonce o jeho udobřování, když je nahněvaný. To všechno jsou pouhé lidské projekce. V příběhu o marnotratném synu - nebo spíše o Milosrdném otci - nám Pán Ježíš ukázal mimo vší pochybnost, že i když my se hříchem vzdálíme od Boha, on se nám srdcem nevzdálí. Nedokáže nás přestat milovat, protože je Láska sama. Máme-li se mu znovu přiblížit, je třeba se obrátit, tedy změnit svoje smýšlení, nikoliv měnit smýšlení Boha vůči nám.

Jestliže Bůh dovoluje, abychom si v Těle Kristově pomáhali přímluvnou modlitbou, to proto, abychom měli podíl na jeho díle spásy, a mohla se tím více projevit jeho sláva. Můžeme si tím projevovat bratrskou lásku a jsme tak vtahováni do tajemství života samotné Nejsvětější Trojice, kde je náš pravý domov. A protože církev jako Tělo Kristovo přesahuje hranice smrti, můžeme žít společenství lásky i s těmi, kdo už jsou v nebi, v první řadě s naší Matkou Marií a se svatými.

Jaký postoj by tedy měl křesťan zaujmout k Matce Boží? Zdá se, že i uvnitř církve se tyto postoje velice liší. Proč myslíte, že tomu tak je?

Skutečně se dá říci, že v posledních desetiletích prožívá mariánská úcta příliv i odliv, místy velký rozkvět, a jinde hlubokou krizi, a to nehovořím pouze o lidové zbožnosti. Dnes jsme svědky napětí mezi zbožností, která je velmi soustředěná na Pannu Marii, a zbožností, která se na Matku Boží vůbec neodvolává, protože ji vidí jako nebezpečí pro čistotu víry, jako "nános", od něhož je třeba se oprostit návratem k evangeliu. Bohužel je tento odmítavý postoj mnohdy výsledkem přehánění výstředních mariánských ctitelů, kteří mají snahu vytvářet jakési čistě mariánské náboženství se sektářskými prvky, jak jsme o tom mluvili.

Je myslím škoda, že málo známe některé koncilní i pokoncilní dokumenty. Věnují P. Marii velkou pozornost, ale zároveň navracejí její nádhernou postavu do biblické perspektivy. V Písmu je o ní sice jen pár míst, ale jsou teologicky velmi bohatá, ukazují jak její úzký vztah ke Kristu, tak její místo v církvi a v celém plánu spásy. Ona zdaleka nepatří jen na vyzdobené oltáříky: Matka Boží nám byla dána za matku, aby s celou církví a s každým zvlášť putovala jeho životem a pomáhala nám dojít k cíli. Přitom není zanedbatelná ani samotná její postava jako vzor věřícího a milujícího člověka. Mně osobně se na ní velmi líbí spojení hluboké duchovnosti a naslouchání Božímu slovu s praktičností její lásky k bližnímu, jak jej vidíme z návštěvy Alžběty nebo z události v Káni. Maria je vzorem ženy, která dokázala radikálně odpovědět na Boží volání a na novost evangelia, která se dokázala spolehnout na Boha a Jeho slovo ve velmi obtížných situacích života. Domnívám se, že proto je tak blízká mnohým věřícím, zvláště v období životních zkoušek. A skutečně stojí za to vrátit se občas k rozjímání událostí z jejího života, jak je předkládá Písmo. Kromě vtělení Božího Syna je v něm velmi málo mimořádností, zato velmi mnoho těžkostí a nároků na holou víru, tj. víru, která se nemůže opřít o žádná znamení.

Z rozhovoru pro Katolický týdeník. Zveřejněno se svolením.

Štítky: Bible, Boží slovo, Písmo svaté, Boží matka, církev, lidová zbožnost, Maria, matka, mateřství, milosrdenství, modlitba přímluvná, pouť, služebník, služebnice, zázrak, zjevení




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.